Dva názory

Před několika dny přišla silná předletní bouřka. Spadlo hodně vody, blesk za bleskem, proud šel jen chvílemi… Druhý den ke mně přišel pan Jarošík - můj soused, o kterém jsem už pár věcí napsal… Natrhal si trochu lesních jahod (které mi před pár lety přinesl z lesa a vysadil) a pak jsme si povídali. Mimo jiné mi vysvětlil toto: Taková letní bouřka je pro přírodu požehnání. Je-li dlouho příliš horko, v atmosféře se vytváří přebytek kladně nabitých částic. Zemský povrch má převahu záporného elektrického napětí. Pak musí nutně dojít k vyrovnání. Když je něčeho moc, přemění se to v opak. Jak jednoduché vyjádření staré čínské moudrosti knihy I-ťing. Je-li příliš jangu, změní se v jin a naopak…Vyprahlá země potřebuje mnoho vody a ta, která spadne při bouřce je obohacená o dusíkaté molekuly vznikající činností blesků. Naprostá většina elektrických výbojů probíhá mezi mračny a díky ozónu, vody a atmosférickému dusíku tak vzniká unikátní dusíkatá látka. Ta je velmi prospěšná pro růst vegetace. Je to jakýsi přírodní ledek. Ptal jsem se na blesky, které udeří do země… Ty jsou prý málo časté a udeří tam, kde je hodně železa - tedy kde jsou podzemní železité rudy. Také samozřejmě do ocelových stožárů a bleskosvodů. Do člověka blesk udeří jen velmi vzácně. Musí se vyskytovat na takovém nebezpečném místě a navíc je to prý otázka osudu. Můj moudrý soused (mluvící v mnohem jednodušších pojmech než já zde přepisuji) často opakuje, že nic se neděje náhodou, že všechno má svou příčinu. Také vyjádřil domněnku, že také záleží, kolik má člověk v krvi železa… Také jsme mluvili o tom, že pokud blesk udeří do země nebo do živého tvora, pár vteřin před tím je již vytvořeno energetické pole, což se projeví tím, že se člověku mohou zježit vlasy, zvěři srst. Pak jsem mu vyprávěl o tropických bouřích, které jsou mnohem intenzivnější, blesky jsou neustále jakožto i zvukový doprovod. Vody spadne mnohem více. Usoudili jsme, že také proto je tropická flora tak bohatá a roste mnohem rychleji než ta naše. Tak jsme si poklábosili o bouřce a snažili se ji vidět z té přirozené a hlavně pozitivní stránky…. Ještě dodám, že pan Jarošík předpovídá, že v blízké době budou vznikat silné elektrické výboje důsledkem posunování křemenných zemských desek. Je to prý jako u zapalovače. To prý budeme čumět. Blesky budou směřovat ze země k bezmračnému nebi. Tož budem vidět…

Tyto dny tráví moje vancouverská teta, o které také píšu ve své knize, v Evropě. Vyslechnout si její názory také není marné. Žije 42 let v Kanadě a má bystrý úsudek, ikdyž daný svou arsenickou konstitucí. Člověk Arsenicum album má vždy sklon ke xenofobii. Je to dáno tím, že chce mít svět kolem sebe naprosto pod kontrolou a nedojde klidu, pokud není vše v naprostém pořádku. Proto nakonec skončila v kanadském Vancouveru, kde jsou snad ti nejmilejší a nejtolerantnější lidé, které jsem při svých cestách zažil. Při obědě v příjemné šumavské restauraci poblíž Modravy jsem se tety zeptal, co je nového v Kanadě, jak tam jde život, a tak. Trochu mě překvapila její první věta. "Tomáši, Kanaďané jsou úplně pitomí. Ale úúúplně." Chvíli jsem přestal jíst a čekal jsem, co bude dál." Než jsem odjela, byl v místních novinách na titulní straně velký nadpis: WE WANT ONE MILLION IMMIGRANTS. (Chceme milion přistěhovalců) Dovedeš si představit blbější titulek?" V tu chvíli bych to asi nezvládl… Vysvětlila mi, že Kanada je nejbyrokratičtější stát na světě. V administrativě tam pracuje dle jejího odhadu 70 % pracujících. Jinde to kolísá kolem 30 - 40 % a i to je až dost. No ti všichni úředníci se musí nějak živit. Ve spojení s tím, že Kanada je bohatá a opravdu demokratická země se silným zaměřením na ekologii a toleranci to znamená, že dobrosrdečné úřednictvo neustále vymýšlí různé sociální a ekologické programy. Jeden z nejdéle fungujících takových programů je zákon, že původní indiánské obyvatelstvo dostává významné sociální dávky, nikdo je nenutí pracovat a pokud někteří podnikají (nejčastěji vyrábí krásné vlněné svetry se severskými vzory, mokasíny a další indiánské výrobky), jsou osvobozeni od daní. Nemohl jsem si nevzpomenout na nedávnou kauzu s našimi Romy v této blahosklonné zemi. Raději ani nebudu psát, jak se tam projevovali, že si vysloužili nálepku NEŽÁDOUCÍ a dokonce byla kvůli nim znovu obnovena vízová povinnost pro Čechy. Musíme si uvědomit dvě věci: Indiáni jsou v Kanadě doma. Přistěhovalci jsme my všichni Evropané a Asiaté. U Cikánů je to naopak. A hlavně U romské populace je výrazná drobná kriminalita. U kanadských domorodců doslova žádná. Společné mají jen to, že milují v klidu se houpat v bezbřehé sociální síti. To jsem ale odbočil… Mimochodem o tomto etniku toho vím dosti, abych mu věnoval jeden z příštích článků… Ale nebojte, jsem přímo opak rasisty…

Ale zpět k mé milé tetičce. "Představ si, Tomáši, že my máme Ministerstvo pro parky a městskou květenu." (Omlouvám se, název není přesný.) Tam sedí spousta úředníků a mají na starosti kytičky a vše, co s nimi a hezkým vzhledem města souvisí. "Ale horší je, že chceme zachraňovat svět a tak se k nám hrnou tisíce Libyjců, Syřanů, Egypťanů, Tunisanů a já nevím kdo ještě. Všichni utlačovaní vzhůru do Kanady!" Zeptal jsem se na rozdíl mezi Kanaďany a Američany. Teta se zamyslela a pak povídá: "V Kanadě, když někomu sesuv půdy nebo voda zničí domov, okamžitě se obracejí na vládu a chtějí vybudovat domov nový, pokud možno lepší a na lepším místě. A naše vláda pro to má program a fondy a prostě to udělá. V USA je to jinak. Pokud někdo přijde o přístřeší, začne se SÁM ihned starat o vybudování nového. Fungují tam samozřejmě všelijaké výpomocné soukromé nadace. V Američanech je ale více původního pionýrství, kdy první příchozí byli nuceni čelit značně drsným podmínkám, aby vůbec přežili. Kanaďané jsou zkrátka rozmazlené děti - díky vládním dobře myšleným programům." Zajímavé vystižení mentality národa…
Takže jsem předložil dva názory dvou zcela odlišných lidí… Každý nechť si vytvoří svůj úsudek…
A mimochodem víte, co česky značí výraz SYNTETICKY? Je to BLATLÁNEK. (Syn teticky…. no, to se mi ale povedlo, ha, ha, ha). Tak se s vámi pro tuto chvíli loučím a nic neberte tak vážně. Ani mě, ani sebe.

S úsměvem, Tomáš Lebenhart