Cesta do Ústí

Ústí je mnohoslibné slovo. Aspoň mně to tak přijde… Když se řekne Ústí, většinou si vybavíme Ústí nad Labem. Prostě nad Labem. Nad normálním Labem. Řeknem to pomalu jedním dechem. Ústínadlabem. Bác. Docela velké město, že. Víc na východě maj ale totéž nad Orlicí – taky žádná ves. Okresní město. Kolem Pardubic když řeknou Ústí, tak je to taky jasný… nebo aj v Třebové - tam normálně říkaj v České. Taková místní frajeřinka. „Odkud seš, kámo?“ „Z Českéé…“ „Aha, já z Valmézu…“ (Ježiš, taková dálava…) Meziříčí je taky hustý slůvko, což? Ale kdo by se s ním patlal.

Taky může jít o ústí řeky nebo pistole. Já se ale rozjel do Ústí nad Orlicí – jak jinak než vlakem, protože nejsem masochista. Auto jsem bezpečně ponechal na parkovišti klatovského bánhófu. Proč jsem se do orlického kraje vypravil, je celkem fuk. Pro pár postřehů z cesty je důležitá právě ta cesta. No, však to znáte, duchovní hledači…

Já jsem rozhodně nic nehledal, a už vůbec ne duchovního. Akorát jsem čučel z okna na ubíhající scenérie. Napřed jsem si prohlédl Klatovy. Jelo se pomalinku a tak jsem mohl v klidu sledovat krásné město, kde pracuji a mnoho let jsem zde i žil (byl). Klatovy – to fešné, historické město, kde bují kultura, lidi se na sebe smějou (většinou), s mnoha příjemnými bio i nebio krámky, neuvěřitelným množstvím terapeutických ordinací a solónků a nekonečnou řadou hospod a hned dvěma naprosto úchvatnými vege restauracemi… skvostné město s vysokou kvalitou života… nemáte někdo slintáček?

No a tak se mi z tiše plynoucího, poněkud zašmudlaného vláčku Českých drah naskytuje pohled do zákulisí města plného parků a kavárniček. Backstage. Takové ty vnitřnosti. Střevíčka i močové cestičky. To je fenomén železnic. Zdá se, že hlavně u nás, v jinak rozkošném Česku. Tam holt spořádanej člověk nějak nepřijde… co by tam jako dělal, ještě by ho mohl přejet vlak… (a co pak). Koukám, koukám a vidím ty zchátralý budovy, chatařské kolonie (Česko naštěstí jiné kolonie nikdy nemělo a tak ta naše karmička nebude tak beznadějná), ten bordel padesát let neuklizenej, zadní dvorky, harampádí a pokydaný záda továren. Odvrácená strana Měsíce. Ale přesto mám dobrý, hřejivý pocit. Vždyť jsou to ty samé Klatovy, které mám rád. Kdo nemá přátelský vztah ke svým vnitřním orgánům, včetně třeba toho našeho ústí, poněkud riskuje… buď se posere, nebo má zácpu. A to jsou ty lepší variace…

A pak najednou pole, louky, lesy, milované Klatovy v tahu, vláček zrychluje a hnedle se zjeví Švihov se svým vodním hradem a na obzoru se pozvolna posunují ty magické zalesněné kopce… I ty se pak ztrácí. A už ta romantika je v čudu a vlak klouže ku Plzni. V jedné vsi na dvoře, prsatá žena v teplácích a zástěrce v letním pozdním ránu věšela prádlo a jak tak vzpínala oblé paže k slunci a těm kolíčkům, poskytla mé romantické duši pozoruhodný rustikální obraz, jenž se v třívteřinové sekvenci panoramaticky odvinul a ulétl i stou paní… a zas ta pohnojená pole. A v Přešticích náhle průvodčí v rychlé chůzi uličkou oznamuje: „Dál souprava nejede! Výluka. Vystupovat!“ Prej souprava… Tak šup v poslušném hloučku na autobus a pak až do Nýřan přes tu patetickou krajinu kolem Dobřan a Chlumčan… krajina betonárek, cementáren, keramiček a nekonečných zdí a dřevěných pelet.

A pak zas vlak… připlouvá Plzeň, kde špice chrámů a věží zdají se tak vzdáleny. Betonová džungle, slamy… stezky bezdomovců a opilců… A dál a dál k matce měst. Vjezd do Berouna však předčil

veškerý surrealizmus železné trati. Jestliže vlak ČD odvážně projížděl zaprášenými kulisami měst, zde jsem, milí přátelé, měl pocit, že vzpamatovávají ze silného zemětřesení či leteckého bombardování… pak ta Praha naše slavná s tím Smíchovem, Bubny, Libní – náhle, bez varování viděti Vyšehrad a Hradčana… Berounu mohl zde konkurovat jen Zlíchov, rovněž rozbořený s divokými křovisky a podivnými individui – některými v oranžových aizrboňáckých uniformách… a tak jsem se už těšil na to Orlicko-ústecko, kde totální železniční herberk je přeci jen zelenější. A byl… Po půlhodině 21. století se snacky, bistry a coffee shopy na Hlaváči, mířím dál za sluncem (tedy na východ) vstříc Ústí, tak exotickému z mého vlakového pohledu… jo, ty cesty.

Tomáš Lebenhart