Černá růže a bílá igelitka
…v mé ruce, velká jako prase, viditelná na 200 metrů minimálně, plná značkových hadrů. Neuvěřitelné se stalo realitou v kulisách té nejatraktivnější části Prahy. Anebo po dvou letech repríza úspěšného shoppingu v outletovém krámu OC Černá růže. Vše, jak jinak, v profesionální režii Radky Klemmeyerové, jež by se dobře uživila jako hodinová manželka pro nepraktický chlápky, co maj jiný starosti a zaměření. Zatím to dělá s plezíru coby charitu – ne jen pro mne, ale i pro řadu jiných mužů, kteří přeci jen chcou občas vypadat in a o tom, co je in, nemaj ani šajna. Manželky buď nemaj nebo jim občas řeknou: „Di si něco koupit, jo. Já zatím…“
V předvečer mého vystoupení na Novotného lávce, srazili jsme se Na příkopě a vyjeli jako spořádaní lidé pohyblivými schody do prvního patra. V shopu byla velmi sympatická mladá paní, které se o mě starala s odpovědností dlouholeté přítelkyně. A tak neustále na jedné noze v bílých trenkách poskakující v šatničce odhrnutým závěsem, pod dozorem žen znalých života, rychle jsem podával Radušce vyzkoušená gaťata. Tydle jo, tydle ne… „Raduško, jseš si jistá? Nevypadám v těhle texaskách jako cvičenej šimpanz?“ Ženy na sebe pohlédly. „Vypadáš“, suše poznamenala R. „Tak zkus tyhlety, jsou užší.“ „A tady s těma kapsama a knoflíkama, nevypadám jako farmář z Jižní Karolíny?“, strachoval jsem se. „Původní cena dvaapůl. Dobrý, dáme jiný…“ A tak to pokračovalo, až jsme byli všici spokojeni. Pak ještě nějaké ty boty. „Ta barevná poutka vzadu…“, pravil jsem nejistě, „ta NEMÁM ustřihnout?“ „NE.“ odvětila Radka s kamennou tváří. A v závěru bleskové akce se R. přede mě postavila jak ztělesněný Osud, v ruce ramínko Bugatti s tmavomodrou lehkou bundou téže značky (já do tý chvíle myslel, že dělaj jen auťáky). Nepromluvila, jen na mě upřela velké zelenomodré oči a neuhla pohledem, dokud jsem ji neměl na sobě. No a tak ji mám (a jsem docela rád).
Já pořád pokukoval po té prodavačce... to víte, vesničan ve světě módy a dam, co se vyznaj. No, hlavně, že neměla potuchy o tom, že jsem na dně igelitky s nápisem Pragon, čínská tradiční medicína, měl pro Radušku rajčátka a hruštičky ze svý zahrádky… Už chyběly jen pokakakný vajíčka, s tu či onde přilepeným peříčkem…
Takže jsme vyšli z obchodu s velikánkou bílou igelitovou taškou (naštěstí bez nápisu). Vláčel jsem se s ní historickou Prahou a kladl jsem R. na srdce, aby mi připomněla (až pudem), že ji nemám nikde nechat. „Nepřehlídnu, nezapomenu“, promluvila ke mně stručně. Tak mě to tak všechno uklidnilo…
Courali jsme směr Národní a pociťovali kofeinový absťáček. „Tady, Raduš. Tady maj fakt dobrý kafe.“ Zasoukali jsme se ke stolku pro dva na zahrádce Café Milani na Jungmannově náměstíčku s jeho pokakanou sochou. Musel jsem pozdvihnout ten bělostnej igelitovej oblak nad hlavu, abychom se mohli mezi těmi cizinci usadit. Při (na Prahu) dost chutným macchiatu jsme naplánovali hospodu a logistiku. Servírka dlouho nešla a tak říkám: „Jestli nás do pěti minut nezkásne, zdrhnem. Jezdíme na černo tramem, tak se prostě zvednem a odejdeme.“ Modlil jsem se, aby holčina přišla. Ta obrovská igelitka a přeci jen… Přišla. Zaplatil jsem s úsměvem.
A tak jsme spolehlivě skončili v ulici Kostečné, poblíž Staromáku v Krčmě, kde už to známe… Byl teplý večer a tak nás lákalo místo na ulici před hospodou. Jeden stůl pro dva jako zázrakem volný. Když jsme sedali a já si odložil své nepřehlédnutelné, nezapomenutelné zavazadlo, mladý číšník nás
taktně upozornil, že stůl právě slíbil pánovi, jenž si ještě odběhl dovnitř na WC. „To bude dobrý“, přimhouřila R. oči. Nejistě jsme na sebe s číšníkem pohlédli. Za minutku přiběhl pán ke „svému“ stolu. Raduška povstala, velmi mile se na něj usmála a řekla pevně: „Mladý muži, měl byste to srdce nás odtud vyhnat? Jsme z daleka.“ Nebo něco takového, nepametám sa přesně… Prostě čarovala. Muž se plaše usmál a odkráčel směr Pařížská. R. ho prostě noblesně vyfakovala.
Tiše a teple se snesla tma a rozžaly se lucerny a výlohy. Také naproti v prvním patře se svítilo. A já po očku pozoroval dva krásné mladé lidi (naštěstí přímo opačného pohlaví), jak něco se skloněnými hlavami dělají. Nevím co. Byl to velký kancl, on z profilu v jednom krajním okně, ona čelem k němu v druhém krajním okně. Občas na sebe přes tu místnost pohlédli, jejich rty se pohybovaly a usmívali. Ona si občas zastrčila dlouhé vlasy za ucho, jak jí při práci padaly přes tvář. Dvě krásné plavé hlavy, ozářené intenzivním nažloutlým světlem dlouhých trubic. A do toho pokřikovaly kavky, což je mi milé, neboť takto pokřikují již snad po staletí i na klatovském náměstí…
Tak jsme se pěkně napapali, piva popili a pokecali, probrali pár chorobopisů, popřemejšleli jsme, jaké auto si pořídíme, až budem za vodou – a hlavně, já si tu tašku v pořádku odtáhl do Metra B. Jak tak kráčíme nočním velkoměstem, narazíme na hlučnou open party. Před krámem postává na chodníku skupina mladíků v drahých oblecích a mezi nimi několik děvčátek, krásných blondýneček s růžovými podkolenkami a pomalovanými stehýnky. Já s čepičkou z Mátaly, na frajírka kšiltem vzad, jak jsem tak po nich čuměl, jdu vlastně kšiltem skoro vpřed (A už jdu na jih!) a R. mě musí s mojí napěchovanou igelitkou táhnout jako nějakého svěřence ku náměstí Jana Palacha… „Prosim tě, pojď…“ No a pak jsme se objali, políbili a ona i s těmi rajčátky a hruštičkami odkráčela na sedumnáctku (tramvaj) a já konečně zahučel do toho Metra. Takový roztomilý večer…
Tomáš Lebenhart