Bu bu bu

Dnes mi moje poslední pacientka přinesla dobrou zprávu. V lednu minulého roku ke mně přišla poprvé s diagnózou Crohnova choroba s atypickou lokalizací na tlustém střevě. Jde o agresivní autoimunitní záněty sliznice střev s četnými průjmy, často s příměsí krve a hnisu. Tato nevyléčitelná nemoc může skončit smrtí nebo postupným vyoperováním střev s drastickým snížením kvality života. K jejímu zmírnění se podávají chemoterapeutika typu sulfonamidů, někdy i syntetické kortikoidní hormony se širokým spektrem vedlejších účinků. Po dvou měsících homeopatické léčby se stolice znormalizovala a ustaly bolesti břicha, které trvaly 3 roky při chemické léčbě. Při gynekologické operaci došlo k velmi závažné infekční komplikaci a pacientka si z nemocnice odnesla hnisavou píštěl s následnou tvorbou nesmírně bolestivých abscesů v oblasti konečníku. Každý chirurg ví, že taková komplikace je na doživotí. Nemocní docházejí na chirurgii k průplachům píštěle, opakují se antibiotika a někdy se musí i řezat… Dnes mi paní radostně oznámila, že je naprosto zdravá a při poslední kontrole se personál chirurgické ambulance nemohl vynadivit, když se nepodařilo píštěl nalézt. Podával jsem homeopatika - tedy kuličky a kapky, v kterých nic není, jak vtipně argumentují medicíncké kapacity, a také autopatii - tedy léčení vlastní slinou (totální kravina - opět cituji klasiky).

Tento vcelku radostný příběh je ovšem lemován poněkud smutnými kulisami. Kdy pacientka se srdcem bojovníka a optimisty onehdy odmítla chemii, byla doslova seřvána ošetřujícím chirurgem (který nikdy Crohna nevyléčil a ani v to nevěří). Rozloučil se s ní těmito slovy: "Až vám praskne střevo, tak mi sem nelezte!" Musím říci, že podobné výhružky jsou sdělovány samostatně myslícím nemocným nejčastěji na chirurgii a onkologii. A není divu, že většina lidí na hraně života podlehne a vzdá se… Nelze se tomu divit. O to více mého obdivu si zaslouží obyčejní, mnohdy tělesně velmi křehcí lidé, laici, kteří řeknou odborníkovi v bílém plášti jasné: "NE!" A svěří se do péče někomu, kdo ten plášť už dávno svlékl…

Tomáš Lebenhart, 13. 11. 2012