Bojovník

Pad mi do oka už v čekárně. Já jemu asi taky. Jen jsme se usmívali jak nějací pomatenci, modré oči mu svítily, jako kdyby si právě vyměnil v hlavě baterie VATRA. Usadil se v křesílku, moc jsme zbytečně netlachali. Sepsal jsem přijímací formulář, padesát mu minulo, mladej kluk… drobet připomínal Krokodýla Dandee.

„Tak, co je špatně, pane?“, ptám se. Měl hodinu, pomalu mluvil a já poslouchal… To, s čím přišel, není tak důležité, jako to, co prodělal. Proto si dovoluji o něm napsat pár vět. Před více deseti léty onemocněl jednou z nejtěžších forem rakoviny. Musel podstoupit rozsáhlý, nesmírně složitý operační výkon ve Vojenské nemocnici v Hradci Králové. Byla odvedena práce na světové úrovni. Mám radost, když mám příležitost chválit naše zdravotnictví – jak vzácný jev… Už ne tak chvályhodný byl postoj zdravotní pojišťovny, ale toto téma pominu, není důležité.

Po mnohahodinové operaci bylo operační pole ozářeno. Prognóza velmi nejistá. Navržena chemoterapie. Přikývl, ale po asi týdnu se v něm cosi zásadního vzpříčilo. Začal samostatně přemýšlet a pociťovat. Chemoterapii vnímal jako něco velmi nepřátelského. Odmítl v ní pokračovat. Promítal si svůj dosavadní divoký a drsný život. Byl dobrodruhem, žil převážně v jižním Pacifiku. Hlavně Zéland, Fidži… prováděl extrémní potápění za účelem rabování mořských pokladů. Kamarádil s domorodci. Začal si uvědomovat, co mu sdělovali… Sepnul se mu jeho příběh, uvědomil si PROČ ta nemoc. Ji jako nepřítele nevnímal. Spíš jako drsného Mistra. Někdy člověka extrémní životní situace probudí. Asi záleží na vnitřní připravenosti a jistě i Milosti.

Zaujala mne jeho jednoduchá chlapská filozofie: Vnímal své tělo i svou družku Rakovinu kostí. Aniž cokoliv studoval, pocítil jasnou spojitost a spravedlivou zákonitost. Zásadně změnil postoj k životu, planetě a k sobě. Oslovil takto svou nemoc: „OK. Řekneme si to na rovinu. Jsem připraven. Pokud zůstaneš, vyletíme komínem. Já i Ty.“ Koukal jsem do jeho zářících očí. Šel jako vždy na hranu a dal to. Jaká statečnost, jaká pokora… Pokora je většinou nesprávně vnímána jako něco shrbeného, schlíplého, poníženého… Ne, ne. Pravá Pokora má jinačí energii. Neumím ji vyjádřit slovy. Vím, že se vyjadřovat celkem umím, ale zde bohužel… (Že by pokora?) Bylo mi ctí.

Tomáš Lebenhart