Ať pěkně promrznu

Poslední listopadový den. Již se stmívá, čas směřuje k večeru a kolem domu řádí ledové poryvy větru, ženoucí houfy sněhových vloček sem a tam. Pouštím saunu a říkám si: „Ať pěkně promrznu.“ Miluji vlézt do vyhřáté sauny podchlazený. To je ta pravá slast potom. Jít z 22 do 75 stupňů není tak zábavné. Ale z -2, to je jiný kafe. Tak venku provádím ve tom nečase autopatii, posiluji na popruzích TRX a sypu kočkám granule, prostě pobíhám venku v kraťasech a tričku, v pantoflích na boso. Kochám se představou sauny…

Když už jsem se chladu nabažil, jdu do domu. Tam ovšem zjišťuji, že se mi v tom větru přibouchly vchodové dveře. Bác ho! Co teď, do prčic. Syn přijede z práce nejdřív za půl hodiny, klíče jsem si nevzal. Tak tam stepuju a hlavou mi víří nepěkné představy. Pak mi svitlo. Asi před 10 lety jsem schoval klíč v bakelitové kazetě na zahradu pod tvárnici, jež je součástí tří schodů na vyvýšený záhon. Tak se tam rozběhnu. Je již téměř tma a já zběsile šmátrám pod tvárnicí. Asi po třech nekonečných minutách mé zkřehlé prsty něco nahmataly. To by snad mohla být ta kazeta. Ale nevešla se mi do té škvíry ruka. Tak jsem těžkou dlaždici nadzdvihl a druhou rukou jsem uchopil kazetu s klíčem! Vau…

Saunu jsem si pak skutečně užil. Pozor na myšlenky, pozor na i v duchu vyřčená přání. Ta se plní. Vskutku promrznul jsem pěkně…

Tomáš Lebenhart